Kumako na Hokkaidu 北海の熊子: Portokotan

Včera se mi konečně splnil sen, vydali jsme se do městečka Shiraoi, poblíž kterého se nachází skanzen Ainuů. Ainuové jsou původní obyvatelstvo japonských ostrovů, které bylo postupně vytlačováno až na nejsevernější ostrov Hokkaido. Ainuové jsou animisté, kteří žili v souladu s přírodou. Když před dvěmisty lety začala kolonizace Hokkaida bylo jim jejich území vyvlastněno. Ještě do 70. let se byla tato menšina utlačovaná a šikanovaná, dnes už v podstatě čistí Ainuové nejsou, dokonale se promísili s Japonci. Někteří z nich si ale stále uvědomují svůj původ, a snaží se oživit svůj jazyk a zvyky. Kdo umíte anglicky, koukněte sem: http://www.youtube.com/watch?v=CjBYtYAOsJc V ainuštině jsou známá jen jednotlivá slova a písně. Konverzace v tomto jazyce prý není možná, to už asi umí jen pár lidí...
Kolem poledne jsme do Portokotanu (vesnice u velkého jezera) dorazili my dva coby jediní návštěvníci. Kouhey už tu byl tak před dvěma roky a mocně jej inspiroval ainuský tanec, takže prý při potlesku i povstal. Ač jsme byli jen dva šest tanečníků pro nás předvedlo folkloristickou show. Posléze se připojili ještě další dva zaměstnanci místní televize. Díky tomu, že nás bylo tak málo mě vyzvali ať se připojím a tak jsem si s Ainuskými ženami zatančila kolem ohně. Za odměnu jsem dostala nálepku, heč!

Ainuové tradičně bydleli v domech z rákosí, ty domečky byly malé a měly uprostřed ohniště. Jeden z rohů obydlí byl určen ke skladování cennosti v soudkovitých nádobách japonské výroby. Tento roh sloužil snad jako jakési božiště, je zdoben třásněmi z lýka (lehce mi to připomíná papírové a slaměné střapce v šinto svatyních).

V období zimy ainuvé předem nalovili lososy (dary bohů) vykuchali je, nasolili a usušili. Takovéto stojany na sušení lososů jsou v Portokotanu k vidění dodnes. Právě dovezli čerstvou várku a zavěšovaly je. Dnes už ale sušený losos netvoří železnou zásobu na zimu, ale souží většinou jako suvenýr pro turisty. Někteří lososi se nesušili venku ale v krovu domečku, takže byly vlastně částečně vyuzení, protože tudy odcházel kouř z ohniště.
Řidič nákladáčku s lososy byl typický kakkoi Ainu s plnovousem, tak jsme ho požádali, jestli by se s námi taky nevyfotil.

Ainuové nosili pestrá vyšívaná roucha se zvláštními obrazci. Ženy vyšívané čelenky a muži lýkovou korunku která byla často vepředu zdobena podobou nejmocnějšího kamui (boha) - medvěda. Na fotkách pózujeme v těch oblečcích my dva...
Po prvním představení se do muzea nahrnuly autobusy plné Korejců, Číňanů a Singapurců. Protože jsme se ale předtím dali do řeči s jednou tetičkou, pokaždé nás zavolala, že předvedou nějaký nový tanec, tak jsme viděli tanec jeřábů a mužský lovecký tanec s mečem a s lukem.

Obdivuji člověka, co vytvořil koncept tohoto skanzenu. Když jsme nahlédli do posledního z domků, zjistili jsme, že je tam dílna tradičních řemesel, kde se ve volném čase tká, vyšívá a vyřezává, aby se to mohlo někde za drahý peníz prodat. Kromě toho že se prodávají ti sušení lososi, což je i v Japonsku luxusní zboží.
Ainuové se jednou za rok vypravovali na lov medvěda, jejich nejvyššího božstva, dospělce zabili ale medvídě rok chovali jako vesnického mazlíčka, poté byl obřadně poslán nazpět za duchem svých rodičů. Taky v Potrokotanu chovali 3 medvědy. Za menší poplatek jste si mohli koupit medem slazené piškotky, které jste jim posílali trubkou jako pamlsek. Pokud jste do trubky potom nahlédli, naskytl se vám pohled přímo do medvědí tlamy. Kouhey jako správný medvěd samozřejmě zkusil piškotky ochutnat. Prý byly hrozně mastné. Jen mi těch medvídků bylo líto výběh byl dost málo prostorný. Naproti nim byly chováni ainuští psi, psi speciálně cvičení pro boj s medvědy. Zajímavá kombinace...