Isogashii...Jsem zaneprázdněná :)

Tentokrát také nechám promluvit fotky: se Saručan v místní pekárně cheescakes, byly všechny výborné, ale malinkaté...kam se hrabou na obláček.

To co vidíte na následujících fotografiích je západní jídlo po japonsku, rýže se sýrem, vajíčkem a rajčatovou omáčkou a podobné, nikdy nechybí rýže.

 Pohled na noční Sapporo z věže JR, doprovázen meditační hudbou, je to úžasné místo, Sapporo je mnohem uspořádanější než Tokio.

 Muži si můžou pohled na město užívat i ze záchodků.

 Kouheyovy sestřenice Akičan a Ečan a místní specialita...čingischán, smažené jehněčí, brambory, zelenina, hovězí jazyk a jiné dle vlastního výběru.

 Venkovská cukrárna. Se sestřenicemi jsem ochutnala Hokkaidský venkov, krajina jako u nás, jen možná trochu víc melancholická, javorové listy rudější a občas vidíte na osamělých statcích i rákosovou střechu. Zato tady nikdo nemá nějakou větší zahrádku, v tom jsou nám asi bližší spíš v Číně.

 Bramborová zmrzlina.

Japonské mrkve jsou větší a tlustší...

Okurky tenší a menší...

 a zelí naprosto obří

Tady bydlí Kouheyova tetička, sestřenice a její děti.

Šiba inu jménem Haku, inspirováno filmem Cesta do fantazie, byli jsme ho s Kouheyem venčit, po cestě kolem proběhly malé děti a vrhaly na mě dost překvapené pohledy a ptaly se: Dare? (Kdo to je?)

 Domeček je uvnitř celkem tradiční, můžete vidět papírové stěny šódži ale také topení, které bývá v Japonsku jen na Hokkaidu. V pozadí Kouheyova maminka a její sestra. Atmosféra blízká našim rodinným sešlostem v období Vánoc. Uprostřed hrnec s oden, kolem suši, které si každý vyráběl přímo sám ručně, čerstvé horské wasabi (tak se zde říká křenu, mimochodem rovněž pouze Hokkaidská potravina), losos, ryby které neznám, kousky sépie, chapadla chobotnice, a hlava chobotnice, to je prý také jídlo známé jen na Hokkaidu. Když už jsme byli přecpaní, vyzvala nás hostitelka, ať jíme jen ryby jako sašimi, aby se nezkazily.

 Suvenýry ze Sappora, městským maskotem je lední medvěd, ve předu je sýr s příchutí sojové omáčky, který je naprosto geniální. Mám pocit, že jsem se ocitla v ráji navrženém přesně pro mě :)

Kumako u budoucí tchýně

Z návštěvy u tchýně jsem byla nervózní, navíc karaoke den předtím skončilo až ve čtyři hodiny ráno a tak jsem byla značně unavená. Dopadlo to docela dobře. Tchýně pěstuje orchideje, maluje buddhistické obrázky a dobře vaří. Bydlí v paneláčku a tak jsem si mohla prohlédnout další druh bydlení. Našli jsme i nějaké Kouheyovy dětské fotky. Předala jsem nějaké české dary, mimo jiné taky knížku o zahradách, která se jí líbila. Tentokrát ale nechám promluvit hlavně fotografie, na poslední jsou maminčiny onigiri, uprostřed tchyně žádá, aby byla na fotce omlazena a tak si vypíná pleť.

Kumako, věštkyně a karaoke

Ani další den Kumako nebyl nudný. Dopoledne se šlo do místní prádelny dosušit prádlo. Zajímavé je, že na hokkaidu je spousta bazarů, myslela jsem si, že jsou Japonci míň šetrní. Taky se tu v každé zahrádce kromě květin pěstuje nějaká zelenina, většinou rajčátka nebo lilek. Lilkové plody jsou v Japonsku v porovnání s tím, co se pěstuje u nás malinkaté, stejně jako okurky. Zeleniny se tu prodává mnoho a je docela levná, stejně jako ostatní jídlo. Pamatuju si, že na Honšů se člověk pod 800 jenů za nejjednodušší stravu nedostal.
Po obědě jsme šli navštívit Kouheyovu kamarádku, která pracuje v obchodě s finským zbožím. Její přítel je Fin, ale vypadá to na brzký rozchod, i když jsou spolu už 10 let. Téhle kamarádce se před několika lety Kouhey svěřil s naším románkem a ukázal jí společnou fotku. Kamarádka se zabývá předvídáním budoucnosti všemi možnými způsoby. Říkala tehdy Kouheyovi, že určitě skončíme spolu, ač to v té chvíli vypadalo dost nemožně. Nevěděla že jsme spolu a tak, když nás viděla přicházet, málem upadla do mdlob. A nyní čas na malou reklamu: obchod s finským zbožím jménem Vaasa.

Poslední dobou se na Hokkaidu začala rozvíjet kultura pití kávy, tak jsme se ještě stavili ve Finskem inspirované kavárně, dali si výborné kakao a džus s borůvkama. Bála jsem se, že mi budou české kavárny chybět, ale zjevně zcela zbytečně.
Večer se Kumako zúčastnila jedné z typických asijských slastí - Karaoke. Bylo to zajímavé protože byla jediná evropanka mezi Japonci, a ti už byli značně podroušení, takže se nijak neostýchali. Nutno říct, že Kouhey je opravdu dobrý, dokáže napodobit jakýkoli hlas, tak jsem mu musela dávat ucho k ústům, abych se přesvědčila, že to opravdu zpívá a není to jen playback. Byl s námi také jeho učitel finštiny Mizumoto Hideyaki a dvě jeho obdivovatelky a mladší studentík. Zazněla například tato píseň : http://www.youtube.com/watch?v=18l2BQt3Q8Q Při odchodu jsem se ale už docela nudila a hlavně byla unavená a nebyla opilá. Jedna z velice aktivních studentek finštiny mě začala objímat a šáhla mi na zadek...Prý kdybych se rozcházela s Kouheyem mám se jí určitě ozvat.

První večer a první den Kumako

Kumako prošla celní kontrolou zcela bez problémů. Na letišti v Korejském Incheonu ji trochu trápil hlad, který vyřešila známá Vietnamka, která prodala svou večerku, a vezla zbytky jídla sebou, říkala, že to nezvládá sníst.
Celní kontola byla taky bez problémů, šest piv, ilegální salám a dokonce i kanabisový olej prošly. Dokonce ani celní poplatky nechtěli, ač je Kumako byla ochotná zaplatit.
Hvězdy na Hokkaidu jsou velice jasné a asijské nebe je velice široké a modré i v noci, mění se jen odstín. Při výstupu z letadla nám hráli hudbu z Miyazakiho filmů. Kumačan čekal u vchodu, na Kumako, vzal jí baťoh a prohlašoval že je lehký, za pár minut však otočil a rozhodl se, že finální část pojedeme taxíkem. Taxíkem jsem v Japonsku ještě nejela, stálo nás to asi 2000 yenů a málem i zavazadla. Taxikář byl zjevně mou přítomností natolik vyveden z míry, že když jsme vystoupili, ihned odjel, aniž bychom si z kufru mohli vzít má zavazadla. Kouhey se rozběhl a ujíždějící taxík dohonil a začal mu bušit na kapotu, protože řidič si našich zoufalých gest v zrcátku zřejmě nevšiml. Kouheyův úder na kapotu ho ale zastavil a zavazadla jsme nakonec dostali. Řidič se mu omlouval a Kouhey ho pěkně seřval. Kumako byla zase překvapená, nejdřív tím, jak umí Kouhey rychle běhat, i když by do něj neřekla, že umí běhat vůbec.
Zase na ni udělal dojem. Na pozdní večeři měla Kumako tři onigiri a čokoládku. Vlezla si do ofura a spala jak zabitá.


Druhého dne jsme s Kouheyem vyrazili Džidžimu na hrob. Po cestě jsem viděla zvláštní sérii šintoistické svatyně, kostela a buddhistického chrámu stojících za sebou.

Měly by to být Džidžiho narozeniny, kdyby neumřel. Obětovali jsme mu oyaki: pudinkem plněnou palačinku a černého kozla a hošiimo, sušené sladké brambory. Na hrobě stálo několik lahví Jacka Danielse, ty mu zjevně někdo obětoval už před námi. Když Džidži žil, vypil prý vždy jednu flašku na posezení. V japonských hrobech jsou úžasné otvíratelné přihrádky z kamene, ve kterých se schovávájí svíčky a zapalovače. Kouhey mi vykládal zvláštní historku kdysi mu Džidži přál na narozeniny, aby se Kouhey stal starším než je on sám. Kouhey mu tehdy řekl, že to nejde. Ale to, že se to stane, ale takhle krutým způsobem si nikdy nemyslel. Při odchodu od hrobu mi Kouhey chytil vážku. Ta mi potom chvíli seděla sama na ruce a nechtěla odletět. Počasí bylo krásné a bylo horko. Cestou zpět jsme se ještě stavili v sušárně. Kousky ryby na suši na Hokkaidu jsou větší než v Tokiu a Ósace. A tak se Kumako znemožnila, protože to vypadalo, jako, že neumí s hůlkama, pořád jí ty kousky suši padaly.
Cestou autobusem zpět mi Kouhei vysvětlil, že další zastávka se jmenuje konopné nádraží, protože se tam kdysi pěstovalo konopí jako droga pro celé poválečné Japonsko.

Večer nás ještě čekala večeře s kamarádkou, co dělá na místním informačním centru. Prý ji můžu oslovovat Saručan (Opička). Došlo i na hokkaidskou specialitu rybu zvanou hokke.  Jeden ze zaměstnanců restaurace se mě ptal, odkud jsem a jestli znám Nedvěda, a jiné otázky ohledně českého fotbalu. Zapomněla jsem, že při brouzdání v místních obchoďáku jsem objevila plzeň a knížku o víle Amálce.

Kumako a letadlo

Nehodlám se zabývat peripetiemi spojenými s odletem, jen snad, že jsem k vlastnímu překvapení neměla nadváhu a to jsem si myslela, jak jsem ten batoh měla na zádech, že mi prasknou žebra. Z botů mě vyzouvali jen Češi, Korejci asi moc na teroristy nevěří, anebo to po deseti hodinách letu nechtěli riskovat. Zatím prošel olej i obláček. Češi v letadle cestovali téměř všichni na Nový Zéland a z toho deset z nich ze Šumperka, po cestě jsem se bavila jen s jednou Vietnamkou z Teplic, co se jela podívat domů. Neuměla anglicky, tak jsem jí překládala do češtiny. Na palubě se vyskytlo také podivné individuum pravděpodobně ruské národnosti, tato žena byla oblečena jako bezdomovec a taky tak byla cítit. Že by se jednalo o vyhoštění? Žádný eskort sebou ale neměla. V jednu chvíli tato paní při turbulenci (prý) vypadla ze záchoda a to rovnou na mě....
Cestu jako by někdo komponoval na objednávku pro Ivu (přes Petrohrad a Tianjin).
Jídlo jsem ochutnala korejské, dostala jsem ho i s návodem na přípravu. Nejdřív Bimbap, míšeninu všeho možného s pikantní nakládanou zeleninou, řasovou polévkou a štrůdlem (sic). Na snídani rýžová kaše s očazuke (vedle sedící Korejky na to koukaly, jako by to viděly poprvé, takže to je pravděpodobně opravdu vypůjčeno z Japonska relativně nedávno. Přesně jak říkala Kamka, dávali k evropské snídani český jogurt, tentokrát ale Valašský s borůvkama. Mám zlomyslný plán, cestou zpátky jim ukradnu příbor. Kdo by odolal, vždyť je na něm reliéf jin a jang, snad si toho nevšimnou cheche (mne si Kumako se zlomyslným úsměvem dopředu ruce).
Letiště Incheon je fakt obří, leží na ostrově a denně prý odbaví přes 400 letů. Jeden z okolních zalesněných ostrůvků vypadal ze vzduchu úplně jako atomový hřib, což mě na chvíli viděsilo, sanžila jsem se totiž přes hlavu Čecha u okénka zahlédnout alespoň na chvíli výhled na blízkou Severní Koreu.
Výhodou letiště je stejné napětí v síti a taky wifinka zdarma. Navíc je tu pro zájemce na každém rohu takový krámek Expirience Korea, kde se můžete naučit nějaké výtvarné techniky, vyzkoušet korejské tradiční oblečení a vyfotit se v něm nebo si poslechnout lehce neumělou hudební produkci na korejskou příčnou flétnu, která zní úplně jinak než podobné nástroje v Číně a Japonsku. Její zvuk je opravdu velice lkavý, je to taková viola fléten laděná jen do mol. Hudebnice nicméně byla půvabná v kroji a navíc v tradičním korejském interiéru. A to vše pozor!! pro cizince zadarmo!!! Tentokrát jsem neměla energii ani odvahu, ale možná cestou zpátky. Nevýhodou je, že Kumako nemá wony a nechce se jí si rozměňovat jeny, navíc nevím v jakém to je kurzu. PS. pro adresáta, pár korejských hůlek vyjde na letišti na 11 dolarů, poštu jsem zde nenašla. Zkusím se po nich podívat v Japonsku.
Jo, držte mi palce, vezu několik nelegálních či pololegálních (konopný olej, ořechové skořápky, léky, semínka, salám,...to vše se nesmí do Japonska vozit) substancí doufám že na ně nepřijdou, jsem ochotná přiznat jen to větší množství piva.
Do Sappora mám místo u okýnka. A večeři. Uvidíme, co to bude tentokrát...

Veselé i smutné

Za poslední dva dny se v Sapporu udály dvě události. Začnu tou smutnou. Kouhey mi dnes psal, že jeho tetička, u které v nejvyšší nouzi jeho rodina (maminka a dva kluci) bydlela v době, když se jeho maminka rozvedla, je v nemocnici. Byla v kómatu ale stihl se s ní alespoň rozloučit. Přišel na to, že je tetička už dva měsíce v nemocnici, podivnou náhodou. Volal po návratu své rodině a nikdo mu telefony nebral. Maminka mu  nakonec řekla, že je tetička v kritickém stavu v nemocnici. Prý ze spánku volala i jméno svého nezdárného synovce, jako by na něj čekala. U jejího lůžka se sešel celý klan Kanejasovců. Tetička dnes v noci umřela, ať je jí země lehká. Určitě půjde rovnou do nebe. Pohřeb trval tři dny, první den byla vigílie u svíček, druhý den buddhistický obřad a třetí den kremace s oním slavným přebíráním kostí hůlkama. Na to Kouhey neměl nervy a utekl.
Aby to nepůsobilo moc depresivně tak jedna dobrá zpráva: Ve čtvrtek jsem viděla první fotky z našeho bytu. Následovalo video přes skype. Kouhey aktivně sehnal rýžovar, péřový futon, a pár kilo rýže, byt je už vybaven pračkou i ledničkou, je to 1plus KK, ale má dřevěné patro s postýlkou, kde může spát případná návštěva. Byt je velice světlý a má výhled do parku. Je v druhém patře a v okolních bytech nikdo nebydlí.

Kumako a ústav

Nemůžu nenapsat o věci co mě tíží a rozčiluje. Je to náš ústav. Zdá se, že jediným způsobem, jak se z ústavu vysvobodit je stát se jeho zřízencem.
Ústav je kapitalista, ústav ti nic neodpustí, studuješ-li na ústavu déle, zaplať, lhostejno, zda studuješ déle o půl roku nebo tři dny, třicetitisícová pokuta tě nemine. Kdyby jsi studoval na ústavu v hlavním městě, pokutují tě pouze deseti. Ve Vidlákově máme ale na vše rovinnou přirážku.
Na ústavu působí naši milení profesoři, měli byste-li však dojem, že je to půda akademická, jste na omylu, největší moc zde mají ústavní úředníci, jež zpravidla snad postelovou cestou či cestou nepotistickou, zahřívají své židle a nikomu nic jen tak neprominou. Akademické tituly vůči pracovníkům zásadně nepoužívají, postačí jim jméno. Kdyby jste to nevěděli, ústav vděčí za věhlas hlavně jim, dokonce se nedávno vyjádřili, že je nespravedlivé, že v akademickém senátu jim nenáleží hlas. Platy úřednictva jsou ve většině případů vyšší než platy profesorstva. Běda vám, kdyby se vám podařilo zvýšit si titul či povýšit. Úřednice na ekonomickém vám řekne, že vám ale vyšší plat nedají a jasně dá najevo, že tituly na ústavu nic neznamenají.
Kumako se jednou náhodou ocitla v doupěti úřednictva, nikdo ji nezdravil, osoby průchozí na ní vrhaly ve většině případů jen opovržlivé pohledy. Potom zjistila že úředník v jedné kanceláři neumí napsat mail, za chvíli zjistila, že to neumí ani ten další, že vlastně celá ta chodba, parazituje na jedné schopné osobě, která je tak velkodušná, že jim všem pomáhá...
Druhými nejmocnějšími osobami na ústavu jsou uklizečky. Uklizečky mají své hnízdo vedle Akademie. Uklizečky zásadně tráví svou pracovní dobu hlasitými, sprostými slovy prokládanými rozhovory a ještě hlasitějším poslechem rádia. Občas ze svého hnízda vylézají a tehdy si nikdo není jist svým životem.
Administrativu na ústavu by měl usnadňovat Matrix. Matrix je chudáček trochu retardovaný, Matrixe ústav nakoupil v Plzni. Nevím co k tomu tehdy vedení vedlo, zjevně movitý bratranec či milenka? Matrixy na všech jiných ústavech profesorstvu a studentstvu práci zjednodušují, náš Matrix ji přidává. Ach, kde byly ty časy, kdy se student během studia mohl jen plně soustředit na učení se. Vykonanou zkoušku si nechal ihned zapsat do indexu a ten si na konci roku nechal zkontrolovat. V současné době mu větší část času zabírá studijní agenda a chyby v Matrixu, musíte jej totiž neustále kontrolovat, aby se vám náhodou nestalo, že se jednoho dne probudíte a už nebudete studentem. Matrix má dvě reality, jedna je viditelná studentům, a druhá, zcela jiná je viditelná profesorstvu a úřednictvu. Obě tyto reality zcela neodrážejí reálnou situaci. Ještě že má nad Matrixem moc Metodička. Metodička je něco jako kouzelná víla či Santa Klaus, metodička z vás jediným hrábnutím do klávesnice může zase udělat studenta, či vám umožní vykonat státní závěrečnou zkoušku, na kterou vám Matrix upíral právo. Metodičky se držte.
Ústav není jak se zdá jen institucí vzdělávací a vědeckou, na ústavu se dělá politika. Na ústavu fungují křečci, kteří zahřívají hned několik místeček. Co na tom, že se to nedá dělat pořádně, křečci musí živit rodinu a tak sedí na dvou až třech židlích, okupují několik kanceláří, nebo se každý rok stěhují. Protože se angažují v politice, všichni se jim bojí cokoli říct. A tak mají svoje jisté.
Stěhování je velkou ústavní vášní, běda, aby něco zůstalo více let na stejném místě, to by váš mozek zakrněl. Každý rok se musíte stěhovat. Obdobnou neománií je každoroční změna kódů předmětů a obsahu studia. Připomíná mi to mou matku, která měla mánii každý rok o prázdninách přestěhovat veškerý nábytek v bytě na jiné místo.
Dost bylo ústavu....proč nemohu být hrdá na svou alma mater?

Kouhey, tisíc a jedno překvapení

Hodlám psát o své druhé polovině, o člověku jež mě někdy děsí tím, že si s ním připadám jako bych se dívala do zrcadla. Bohužel hlavně ve chvílích, kdy žárlí, nebo když se rozčílí.
Je 180 cm vysoký a rozložitý medvědoidní chlap, působí občas jako nějaký frajer nebo motorkář, vždyť taky "zpíval" v grind metalové kapele. Tento jeho výzor narušují jen brýle, čočky nosit nemůže. Ač se správně jmenuje Kouhei preferuje přepis Kouhey. Kamkoli se hne, nosí sebou své dva hlavní průvodce. Bílého plyšového medvěda jménem Náčan a fotografii svého zemřelého kamaráda. Náhoda či osud tomu chtěl, že můj postelový medvěd, který se mnou cestoval i do Ameriky je taky lední. Náčan ale není hračka, Načan je jeho syn, Náčan žije. Kdyby jste se k Náčanovi chovali ošklivě, pravděpodobně pár schytáte, nebo se na vás přinejmenším bude koukat ošklivě.
Kouheiův zemřelý kamarád má přezdívku Džidži, zabil se na motorce, občas mu Kouhey k fotografii přistaví sklenici vody, kdyby měl žízeň. Kousek od fotky taky stává malá soška Buddhy. Kouhey je buddhista i když nijak bigotní, jeho starší bratr, kterého nemá rád je dokonce buddhistický kněz ničirenovské sekty.
Kouhei dřív hodně kouřil, má ale vůli natolik pevnou, že úplně přestal, pravděpodobně to taky nedělalo dobře jeho astmatu. Když přestal kouřit začal tloustnout, podezřívám ho, že si cigarety vynahrazuje různými bonbónky a jinými sladkostmi. Kouhey rád jí a vaří, prý za to může jeho maminka, která vařila samé dobroty, takže byl coby chlapec značně vykrmený.
Kouhey kdysi dělal řeckořímský zápas, jeho snem bylo, stát se maskovaným zápasníkem z jižní Ameriky. Bohužel si ale zranil záda a koleno. Od té doby je lehce přihrblý, přesná podoba jeho syna Náčana.
Kouhey byl bohaté miminko, jeho otec byl ředitelem hotelu, Kouheyova matka se však rozvedla a zůstala na své dva syny sama. Kouhey prý byl trápen hlavně svým starším bratrem, který na něj všechno sváděl, dostal potom ještě i od matky, ve škole ho šikanovali kvůli jeho tloušťce. Začal se proti tomu bránit tak, že začal sám šikanovat jiné a taky se vytvořil image třídního klauna, dostal přezdívku japonský Jackass. Jeho humor je totiž značně kanadského stylu.
S maminkou se donedávna odmítal vídat. Napravil to až letos v zimě. Jeho maminka pravděpodobně brzy přijde o zrak, to je také jedním z důvodů, proč jedu do Japonska, Kouhey chce, aby mě viděla.
Kouhey není hloupý, jen strašně vzdorovitý, učit angličtinu se nechtěl, protože ji nesnáší, chce ke všemu své tempo, svůj přístup, nechce dělat nikdy nic, co by mu někdo přikazoval. Učil se překvapivě finsky, ke svému  učiteli chová velkou úctu, je to prý člověk vážný, s komediálním jádrem, které však ukazuje jen svým zcela nejbližším. Jednu lahev Kozla vezu jako dárek také pro tohoto učitele.
Kouhey rád k věcem čichá, občas si kupuje voňavky jen tak pro sebe, každou má spojenou s nějakým obdobím. O mě tvrdí, že na rozdíl od většiny evropanů nemám vůni, což je mu příjemné. To je věc, kterou mi nevíme, ale asiatům evropané dost smrdí a to včetně žen. Nevím čím je to způsobeno, možná tím, že jíme víc masa a míň se koupeme? Rozhodně je to ale tak. Kouheyovi konkrétně smrdí i naše deodoranty.
Kouhey hraje mádžang a byl dřív závislý na hraní pačinka. S tím ale přestal, s mádžangem ne. Kouhey má trochu rasistické názory, konkrétně nesnáší Francouze, Američany a Číňany, prý jsou nevychovaní. Proto se rozčiluje, kdykoli aplikuji či srovnávám čínštinu a japonštinu. Já mu odporuji tím, že přece Japonci čínské písmo přejali a proč si myslí že se mu říká kandži (oficiální etymologie to odvozuje od etnických číňanů - Chanů, Japonci to zkomolili). Na to mi odpověděl, že je to mužské písmo. Tím mě zaskočil, jeho argumentace by mohla být částečně správná, japonské slabičné abecedy opravdu vymyslely ženy, a muži psali čínským znakovým písmem, navíc slovo chan má také význam muž. Tahle fakta ale většina Japonců nezná. Kouhey znaky miluje, umí napsat téměř všechna slova, jež se běžně píší hiraganou ve znacích, rád používá také znakové hříčky. Navíc má pěkný rukopis. Zkrátka se vyzná. Rád si hraje se slovy. Bohužel většinu jeho slovních hříček já neocením. Často jsou však značně infantilní. Například jméno Ruského stínového prezidenta se čte japonsky Pučin, což si Kouhey upravil na složeninu slov puu (citoslovce prdění) a čin (mužské přirození). Většina Japonců však tohle jméno nezná a tak se nezasměje. Našeho spolubydlícího v Radotíně také překřtil, jméno Jirka, vyslovuje jako Iruka, což je japonsky delfín, Jirka se však bránil, že není žádný delfín, Kouhey složil finskou záporku en a japonskou zkomoleninu anglického slova dorufin a vznikl mu Endorfin. Když jsem mu ukazovala svoje v Číně zakoupené fejkové tričko Puma, na kterém bylo napsáno Puman málem se udusil smíchy (ano opět puu a manko). Popravdě já si ho koupila z podobného důvodu ale etymologii jsem v duchu skládala z čínské záporky bu a první slabiky slova manyi, spokojenost.
Kouhey občas překvapí i jinak znalostí cizích jazyků, jednou mi v Japonsku ukazoval náhrobek a říkal že je to kenotaf...slovo které nezná ani většina Čechů. Tajemstvím úspěchu jsou v tomto případě názvy metalových kapel, které si s oblibou volí cizí a nesrozumitelná slova, on si je dohledává (mimochodem v Ostravě prý působí metalová kapela Hibakuša -  slovo označující japonsky osobu, která přežila výbuch atomové bomby). Poslední šok mi Kouhey způsobil v létě, kdy jsme cestou na vídeňské letiště hráli na nových dotykových displayích sudoku. Kouhey, který se vždy, když zmíním čínštinu rozčiluje, najednou začal číst číslice čínsky, vrhla jsem na něj udivený pohled...bylo to díky tomu že čínské čtení čísel a světových stran blízké dnešní čínštině se používá při mádžangu.

Rok ďábla

Varování: Tenhle příspěvek je hodně odporný, tak si jej raději ani nečtěte, pokud nemáte masochistickou zálibu číst si o ošklivých věcech. 
Rozhodla jsem se zůstat s A., představovalo to pro mě sice život bez romantiky, dalo se čekat, že nikdy nedostanu květinu, nikdy mi nikdo nebude lichotit, natožpak vařit. Ale A. byl hodný, lépe řečeno nic neříkal, ani věci milé, ani věci nemilé. Náš život začal být pevně naplánován. Přestěhovali jsme se do rodinného domku A. maminky. Hmotným břemenem byly tři černé kočky. Byli tím nejlepším na celém domě. A. si nemohl najít práci, hodilo se, že mi konečně přišla výplata od Italů, bylo z čeho žít. Prázdniny jsme strávili stěhováním a malováním. Zjistila jsem, že A. je dost pasivní. To co tak nějak člověk od muže očekává, to že alespoň zvedne telefon a zavolá řemeslníkům, aby něco opravili, to se nedělo. A. se do své staré práce vrátit nechtěl, ač mu to nabízeli. Tak jsme si usmysleli, že spolu s Kamem otevřeme čajovnu, která by A. zajistila práci takovou, co by ho bavila. Kumako odložila státnice a namísto toho šila pohankové polštáře, závěs, tvořila šablony na výzdobu.
Něco uvnitř ji bolelo, občas ji tekla krev i mimo dny, kdy měla. Řekla to A., tvářil se netečně. Zašla si k doktorovi, který jí řekl že má uvnitř nějaké bulky. Čekala na výsledky testů. Naštěstí to bylo v pořádku, ale věděla, že pokud bude chtít mít potomky, měla by si pospíšit. A. se ani nezeptal, jak to dopadlo. Později řekl, že pokud by mi něco bylo, tak bych mu to řekla, proto je zbytečné se ptát...
Potvůrky se pravděpodobně budou zvětšovat. Začaly tikat ony pověstné biologické hodiny.
Blížila se otvíračka čajovny. Kumako se podařilo opařit si ruku. Kamarád, se kterým jsme čajovnu otevírali přiskočil a začal mě ošetřovat. A. si toho ani nevšiml. Kumako, jako dobrá čajovníkova slečna, chodila občas A. neplaceně pomáhat. Čajovna mi přišla jako dobrý sen, jen jsem se tak nějak bála, že nebude mít dlouhého trvání. Jednoho dne mě A. překvapil, když řekl, že bychom čajovně už neměli nic dávat, že už jsme jim toho dali dost. Zjevně neměl pocit, že je to taky jeho dílo.
Došlo na lámání chleba, řekla jsem A. že bych chtěla potomstvo. A. nejdřív přisvědčil. Nic se však nedělo, nechali jsme to zcela na náhodě. V čajovně se objevila V. Začala se kolem A. motat, byla jako země úsměvů, na narozeniny mu pekla dort, začala jsem si připadat dost nadbytečná. Jednou jsem A. řekla, že mi už přijde absurdní to, že jsme spolu, já bych radši byla s Kouheiem a on zase s V.. Řekl mi že jsem paranoidní a že je se mnou rád. Blížily se prázdniny a A. Kumako naznačil, že by si měla najít práci, aby je oba uživila, že jeho čajovnický plat nestačí. Kumako šla opět intelektuálně prostituovat. Tentokrát to bylo mnohem horší než dřív. Slepičinec s hanáckými rysy. Výpověď měla celou dobu nachystanou pod stolem, čekala jen na září, až ji podá, využívaje zkušební doby na maximum. Nepodala, dostala ji. Začala se hlásit deprese. Kumako si říkala, že kdyby umřela, tak by nejspíš ani nikomu nechyběla. Nechtělo se jí vstávat, nemohla spát, přemýšlela o tom jak to rychle, čistě a bezbolestně ukončit. Zavolal Kouhei. Řekl jí, že jí pořád miluje. Po roce kdy se neviděli ani spolu nemluvili. Nevěděla co mu odpovědět, snad jen, že děkuje. Že je ale s A.
Druhý rozhovor o dětech dopadl tak, že A. řekl, že by je Kumako nezvládala. Kumako si začala všímat pohledů, které na sebe vrhali A. s V. připomnělo jít o ji a Kouheie. Udeřila na A.. Nejdřív zapíral, potom se přiznal že se zamiloval, řekl ale, že se přemůže a bude s Kumako. Kumako mu řekla, že to nemá cenu, že bychom se oba jen k něčemu nutili. Že nebude překážet. Nastal rozchod. Rozchod od stolu, nikoli od lože. Kumako neměla náhradní bydlení, utéct k mamince jaksi nebylo kam. Přestěhovala se do jiného pokoje, A. za ní, potom co večer strávil zábavou s V.. Kumako nikoho jiného na blízku neměla, tak se ani nebránila, cítila se však špatně. Jakoby její srdce začalo schnout a umírat. Začala hysterčit. Několikrát velkého bojovníka zbila, bohužel, to je způsob jakým na tyto věci reaguje.
Napsala mail Kouheiovi, že se stalo to, na čem se kdysi domlouvali, A. se začala líbit jiná slečna. "Jsi sám nebo někoho máš?" Odpověď byla: "jsem sám, protože tě pořád miluju." V to Kumako ani nedoufala. Přišel druhý e-mail, "Kupuju si letenku, můžu přiletět?" Kumako to řekla A.. A. se rozbrečel, ač předchozí řeči o rozchodu takovouto lítostivou reakci nevyvolaly. Bylo to zvláštní. A. se snažil do poslední chvíle to nějak zvrátit. Kumako mu na to řekla: "Pokud jsi přesvědčen, že mě miluješ, napiš Kouheiovi, ať nelítá, ať vrátí letenku." A. to neudělal.
Kouhei přiletěl, naše líbánky se udály v Brně. Hodně přibral za tu dobu, co jsme se viděli naposledy. Srdce Kumako byla ruina, tak i to jejich setkání bylo hodně divoké, během tří dnů se několikrát pohádali kvůli hloupostem. Nicméně Kumako se znovu zamilovala. Zatím neschopna do toho ale vložit vše. Nechala to osudu. Bude se soustředit na školu.
A. překvapil. Na nový rok měl rozhovor s V., které řekl, že je pro něj moc mladá, v zápětí začal chodit se slečnou, která je lehce proslulá tím, jak muže střídá. Čekala jsem jiné finále.

O tom jaký je Kumako sobec

Přes veškeré peripetie se zkrachovalým hotelem, a tím, jak z něj dostat peníze, se nakonec Kumako s A. podařilo splnit si svůj sen a vydat se do Číny a Japonska. V Japonsku jsme plánovali navštívit T. a setkat se s Kouheiem. Otec T. je raketový inženýr a velkoryse se nabídl, že můžeme využít ubytování v jejich domě. Týdennímu pobytu v Japonsku předcházel měsíc v Číně. Do Japonska se jelo stylově lodí z centra Shanghaie. Po celý ten měsíc jsme v batohu táhly dary pro Japončíky. Pro Kouheie to bylo několik plechovek s pivem. Nakonec se nám všem podařilo se setkat v Asakuse. Kouhei nezklamal a opět šokoval, svou aloha košilí, napomádovaným rock-n-rollovým účesem a botách na vysoké platformě. Předal tašku darů, které byly překvapivě ještě těžší než ta naše se slovy "Omoi kara motte!" (Je to težký, nes to!) Snažil se mě přesvědčit, že si mám koupit rudou jukatu, kterou místní prodavači suvenýrů nabízeli turistům. Nevím proč, ale Kouhei je přesvědčen, že by mi kimono v rudé barvě velmi slušelo. Vstoupili jsme do chrámu, Sensódži, který byl, jak jinak, pod lešením. Kouhei po vzoru ostatních hodil do "pokladničky" minci, která mu měla zajistit požehnání. Jeho mince se však z hloubky jednoho metru odrazila ode dna pokladničky a vylétla ven. Bohové mu požehnání tentokrát zjevně odmítli.
Chtěl nám koupit něco zajímavého a tak koupil placatici s alkoholem, ve kterém jsou namíchané všechny alkoholy a v Japonsku se mu přezdívá šampón. Odmítla jsem ho ochutnat. O kousek dál, byla prodavačka tradičního japonského sekaného ledu, který se polívá sirupem s různými příchutěmi, je to takový předek zmrzliny. Kouhei si misku koupil a polil ji "šampónem", měl velkou legraci z toho, že ten led vypadá, jako by se na něj někdo vyčural. Odmítla jsem ochutnat. Mluvila jsem zásadně anglicky, z ohleduplnosti k A., který v naší skupině jediný japonsky nemluvil. To Kouheie naštvalo a přestal se se mnou bavit. O něco později jsme seděli na nejdražším pivu, které jsem v životě pila, ve snad jediné venkovní zahrádce v centru Tokia. Neodolala jsem, a zase vzala pod stolem Kouheie za ruku. V tu chvíli dostal T. nápad, že se všichni vyfotíme. Fotografie zachycuje šklebícího se Kouheie, který se snaží zakrýt své lítostivé pocity, vypočítavě a lascivně se tvářící Kumako a nic netušící usmívající se tváře A.,T. a jeho nové slečny Akari.

Večer jsme završili návštěvou sukijaki restaurace, kde Kumako odmítla nejen ochutnat, ale i se vůbec podívat tím směrem, protože to jídlo vypadalo jako zvratky. Tomu se A. s Kouheiem srdečně bratrsky smáli a Kumako tím škádlili. Večer, když jsme se rozjeli každý do svých obydlí, loučili jsme se po způsobu T., který žil nějakou dobu v Itálii a Francii a byl kontaktní, objetím. Kouhei mě ale objímal nějak dlouho a do ucha mi zašeptal, že jsem mu chyběla.
Následoval výlet do destinace, kterou Kouhei předtím doporučil: do u nás slavného Nagana. Jeli jsme vypůjčeným autem, T. se s Kouheiem střídali u řízení a vesele švadronili japonštinou, které jsem nerozuměla, o věcech, které jsem neznala. Já se zatím vzadu, ze zásady a naštvaná, že nerozumím, bavila s Akari a A. anglicky. Kouhei na mě občas vrhl pohled ve zpětném zrcátku a ukazoval mi "symbol" - vztyčený prostředník, protože jsem držela A. za ruku. Do vzdáleného Nagana jsme dojeli k večeru a započali návštěvou snad nejslavnějšího chrámu Zenkódži, odkud se na japonský nový rok ozývá zvonění, které přenáší televize do celé země. V hlavní hale je socha Buddhy, kterou Japonci hladí na místech, těla po jejichž uzdravení touží. Socha je dřevěná a má úplně vyhlazené oči. Kouhei pohladil její hlavu a vysvětloval, že je to proto, že je blbec. Potom mi chrám chtěl ukázat a povídat mi o něm spoustu zajímavostí, já ho místo toho poprosila, aby mě s A. vyfotil. Koupil mě a Adamovi místní specialitu - sladkou palačinkoidní věc s ankem, pastou z červených fazolí, která byla překvapivě dobrá a kochal se při tom pohledem na mou spokojenou tvář. Nevím co se stalo potom, ale začal mě úplně ignorovat. Prý byl naštvaný, pochopitelně. Chtěli jsme zajít na slavné pohankové nudle, on byl vždy deset kroků před skupinou. Tvářil se naštvaně, byl unavený, sedl si na betonový květináč a pouliční osvětlení vykouzlilo na jeho zádech přesně rozlišitelnou siluetu tulipánových květů, které v květináči kvetly. Musela jsem obdivovat, jak je i ve svém hněvu estetický a ani o tom neví. V nudlárně Kouhei usnul. Byl vyčerpán celodenním řízením. Bojovala jsem z touhou položit si jeho unavenou hlavu na klín a pohladit ho. Když se probudil, řekl, že jde s kamarády pít. Chtěla jsem jít taky, ale řekl, že chce být sám. Dost mě to vzalo, koupila jsem si ve večerce krabičku místního silného a levného alkoholu Onigoroshi "Zabijáka čertů", který vypadá jako naše Fruko včetně slámky a byl dost nechutný, vypít se mi ho nepodařilo, opít se tím pádem taky ne. Noc jsme strávili s A. v internetové kavárně. Snídani si dali v místním McDonalds, protože to bylo jediné otevřené místo. Kumako začalo bolet v krku, aby nechrchlala na své okolí, koupila si růžovou roušku. Aby nebylo vidět, že se moc nevyspala, nasadila si černé brýle. Stala se z ní nepovedená kopie Michaela Jacksona.
Pokračovali jsme dál, do japonských Alp. V horách tam byl skanzen v jehož prostorách se nacházelo  muzeum nindžů. Bylo to prostě úžasné místo. Vybral ho Kouhei. Má na zajímavá místa cit. Hlavní budova byl takový dům smíchu ve starojaponském provedení, falešné šódži, schodiště ukryté pod ohništěm, ve skříni a podobně. Cílem bylo tím domem vůbec projít. Na půdě byla výstava o tamní škole nindžutsu. V jedné místnosti byla podlaha sešikmená a na ní tatami, japonské bambusové rohože, umístěné vláknem tak, aby klouzaly. Všichni jsme byli po japonském způsobu v ponožkách a tak bylo vyběhnutí nahoru opravdu obtížné. Kouhei mě ignoroval a místo toho, co by normálně ukazoval mě, vše ukazoval A. Začala jsem žárlit. Používal pro nás dva dokonce hromadné označení A.tachi. (A.ovci) To mě dost štvalo. Kouhei s A. vyběhli společně nahoru a začali se stahovat dolů, přitom se smáli jak malí kluci, až se jim slzy kouleli po tvářích. To se mi líbilo, a chtěla jsem se připojit, jakmile jsem se však ke Kouheiovi jen přiblížila zvážněl a skončila všechna legrace.
Proč jen jsem nucena si vybrat? Vrací se mi snad to, že jsem dřív byla jednou ze dvou dívek, mezi kterými si muž vybíral? Chce snad osud způsobit, aby člověk pochopil každou situaci ze všech stran? Bylo mi z toho smutno...
Výlet jsme zakončili procházkou kolem jezera v horách, já s A. a tři Japonci napřed. V bambusových houštinách se válely zbytky sněhu, ač byl květen, z bahna na nás vystrkovali své hlavičky ďáblíci bahenní. Nakonec jsme se slunili na blízké louce. T. se opíral o Akari, já o A., Kouhei byl sám.
Když jsme ho v Gunmě na cestě zpátky vysadili, ani jsem se s ním nerozloučila, mělo to být naše poslední setkání. V hlavě se mi honily myšlenky na to, co bych dělala, kdybych se rozhodla pro Kouheie, školu nemám dokončenou, on byl momentálně nezaměstnaný, jakou budoucnost by měl vztah hostesky a řidiče profesionála, ke kterýmžto profesím, bychom byli nejspíš odsouzeni? Ty myšlenky se mi vracely ještě na lodi do Číny, kde nám prozřetelnost nastražila do cesty dvě malé japonsko-čínské holčičky, se kterými jsem si na té dlouhé a nudné cestě hrála a povídala. Šokovaly mě tím, že nechtěly mluvit čínsky, ta mladší pětiletá mi dokonce řekla, že si musím víc cvičit japonštinu, tak budeme mluvit japonsky. Byly roztomilé, takový šikmooký cvrček by se mi líbil. Ale s A. by nezbývalo, než si adoptovat nějakého vietnamečka...A. měl z dětí klasicky psotník, umocněný ještě tím, že kolem něj běhaly a zpívaly mu "Henna ojisan dakara, henna ojisan..." (Protože je divnej strejda).

Rozhodnutí

Následující řádky se mi nepíšou nijak lehce, snažila jsem se tehdy neublížit nikomu a místo toho jsem ublížila všem, včetně sebe samotné.
Asi za dva roky se Kumako s A. ocitli ve velké strašidelné vile v Radotíně nedaleko od Prahy. Hledání práce v Praze je o poznání jednodušší než v Olomouci, a tak si A. našel práci v pražské čajovně a Kumako, jak jinak opět v hotelu. Hned první pracovní den se na lačno opila, odjela metrem neznámo kam a dostala záchvat pláče. Sebelítost nad tím, že se musí stále uchylovat k této "intelektuální prostituci" v hotelových službách. A. mě tehdy zachránil, můj záchvat pláče ale považoval za důkaz toho, že mě někdo zdrogoval a zneužil. Tentokrát jsem intelektuálně prostituovala v hotelu o poznání lepším, než byl ten olomoucký. Nedaleko od něj byl dům, kde část života žil Dr. František Lexa, gymnaziální profesor a překladatel z egyptštiny, můj velký idol, jehož foto jsem kdysi mívala nad stolem, o pár kroků dál pak stojí gotický kostel na Karlově, ve kterém provázel muž s kadencí, kterou Kumako v češtině ještě neslyšela. Přímo naproti hotelu pak bylo rádio Frekvence 1.
Nějakou dobu vegetovali, bojovali s duchy a prvorepublikovým zařízením a pak se najednou ozval Kouhei, že přijede. Slečna se s ním rozešla, takže sám, tentokrát si vyhradil víc času."Naše" vila byla opravdu velká, tak jsem mu napsala, že by neměl být problém, kdyby chtěl zůstat ten měsíc v Radotíně.
Kouhei přijel, dovezl tunu japonského jídla a ubytoval se na gauči v salonu. Rozhodl se, že nám naši laskavost nějak oplatí, a tak prý bude celou dobu vařit. A vařil. Vstával se mnou v 6 hodin ráno do práce a pekl mi tousty, zatímco A. spokojeně chrupkal. Když jsem se vrátila, měla jsem na stole teplou večeři. Nádobí jsme umývali spolu a hodně si povídali. A. běhal po tréninzích. Kouhey se rozhodl, že vylepší mou japonštinu, ač jsem už na jedno doučování v Praze chodila. Já jsem se za to snažila naučit jej česky. Má talent na výslovnost ř. Nejradši jsem jej nechala říkat větu: "Jsem zvíře." pod záminkou tréningu tohoto písmene. H mu nešlo, dodnes největší problém pro něj je říct mám hlad, řekne vždy "flat". Shodou okolností, jsem v tu chvíli psala seminární práci o japonském slangu, a při té příležitosti jsem zjistila, že mám na dosah experta na slovo vzatého, který dělal profesionálního řidiče, projel celé Japonsko a rád se díval na filmy o jakuze. Zkrátka a dobře začalo mi s ním být velmi dobře, hlavně byl se mnou, zatímco byl A. jinde. Jednoho rána jsem Kouheie doprovodila na vlak do Chebu, kam si plánoval výlet. Slunce svítilo, koupili jsme si čerstvé rohlíčky a kafe z automatu a mžourali do jeho podzimních paprsků. Bylo mi dobře jak už dlouho ne, sama nevím proč. A tak se stalo, že když jsem Kouheie posadila do jeho kupé, mávla jsem mu a vlepila mu rychlou pusu. Tak nějak bez přemýšlení o tom, jaké takové chování bude mít na Japonce vliv. A mělo, Kouhei ztuhnul, zdálo se, že si kvůli tomu výlet do Chebu vůbec neužil, pořád přemýšlel nad tím co to mělo znamenat. Znamenalo to to, že jsem se do něj proti své vůli zamilovala. 
Co ale s tím, A. je fajn kluk, hodně mi pomohl a rozhodně to se mnou neměl jednoduché, ale už od toho léta to začlo nějak skřípat, alespoň z mé strany. Uvědomila jsem si, že A. je tvor spíše charakteru rostlinného, vegetuje tak nějak bez odezvy, Kouhei byl naopak tvor charakteru živočišného, taková moderní podoba postav, které ztvárnil Mifune Toshiro a to včetně gest, názorů a obhroublého jazyka. A. byl jedináček, kterého dodnes rodiče rozmazlují, Kouhei stejně jako já žije od svých 17 let sám. 
Jednoho večera jsme se všichni tři dívali na Kurosawovo zpracování Dostojevského Idiota. Film byl shodou okolností přesunut na Hokkaido, v roli "Rogožina" Mifune. Tehdy mi to docvaklo...A. je Myškin, Kouhei je Rogožin, ale já jsem nějaká podivná Nastasja Filipovna, která má slabost pro Rogožina.
Jak z toho ven? Dopadlo to tak, že jsem Kouheiovi řekla, že jej sice mám ráda, ale Adama neopustím, do chvíle, než se mu začne líbit jiná slečna. On mi na to řekl, že kdyby se A. někdo jiný líbil, že se mu mám určitě ozvat. A. jsem řekla, že se mi líbí Kouhei, a ať je hodně se mnou a je na mě hodný, aby mě to přešlo.
Podivná věc se stala, když do Prahy přijela jedna z mých nejmilejších kamarádek Barka. Barka studovala na výměnném pobytu ve Finsku, mohly by si s Kouheiem povídat o Finsku, řekla jsem si. A taky že jo, povídali si, ani nevím jak. Oba ve vší upřímnosti nebyli nijak plynní v angličtině. Tak nějak mi přišlo, že Barce se Kouhei zamlouvá víc než A. Barka byla v té době přísný vegetarián a tak Kouhei vařil vegetariánské jídlo speciálně pro ni. Dochutil ho japonskou sojovkou značky Kikoman. Bohužel, vytvořil tak svou přezdívku, Barka mu od té doby jinak než Kikoman neřekla. Nutno poznamenat, že ve slabice man slyší znalec vulgarit Kouhei zkráceninu slova manko, což je japonský výraz pro dámské přirození. Proto ho to velice rozčilovalo. Při loučení, kdy Barka potřásla Kouheiovi rukou se slovy: "It was nice to meet you Kikoman" a rychle zmizela za brankou metra, vypadal, že by ji radši zbil a křičel za ní "Shut up you bitch!" Při čemž jsem se já na jejich účet velice bavila.
Kéž by byla ale Kumako natolik silná, aby dokázala občas nedržet Kouheie pod stolem za ruku, aby nepřistoupila na jeho hru, kdy vyžadoval pokaždé, když správně vyskloňuje české podstatné a přídavné jméno za odměnu polibek (bláhově jsem si myslela, že to nezvládne), a aby ráno kdy Kouhei odlítal alespoň nebrečela. Tehdy v tom nebyla sama, slzy jak hrachy se koulely i po Kouheyově tváři, omlouval to ale slovy, že si tam asi musel vetřít wasabi. A. se na to musel dívat.
Těsně před odletem se stala věc, která můj dojem z Kouheie ještě prohloubila. V Praze jsem v té době měla ještě jednoho japonského kamaráda T.. Studentíka se snem založit si v Praze hostel. T. bydlel na Žižkově, tím pádem kousek od Florence, odkud Kouhei odjížděl. Nabídl tedy Kouheiovi, že si u něj může nechat zavazadla a před odjezdem si je vyzvednout. Půl hodiny před odjezdem jsme naklusali k T. bytu, pro zavazadla. T. nikde, telefony nebral. Jeho byt byl zamčený, na zvonění nikdo nereagoval. A. se pokusil dveře vyrazit. Marně. Rozhodli jsme se, že Kouheie doprovodíme bez zavazadel a zavazadla za ním pošleme.Pas a letenku měl naštěstí u sebe. V tu chvíli jsem byla na T. rozezlena na nejvyšší možnou míru. Na cestě k nádraží jsme ho potkali, plakal a běžel k sobě do bytu, zavazadla dotáhl na poslední chvíli. T. byl na mol, ztratil své klíče a mobil, jeho domácí byla na mol, nechtěla mu půjčit klíče svoje, musel jí uhodit...V slzách se nejzdvořilejším keigem (zdvořilou japonštinou) Kouheiovi omlouval a učinil nejhlubší poklonu, kterou jsem na živo viděla, v podstatě se mu plazil u nohou. Kouhei jej s medvědím výrazem zvedl a objal se slovy, že se nic nestalo, věděl že T. je opilý a mírně hysterický. Nicméně to bylo moc hezké gesto. K až do té chvíle mumlal že to je znamení, že nemá odjíždět, ale já jej chtěla za každou cenu vyexpedovat.Abych měla klid, a nemusela už řešit žádné dilema.
Kouhei odjel, den předtím mi dal první květinu, kterou jsem kdy od muže jiného než můj táta dostala. Byla to krásná bílá frézie a kvetla celý měsíc, voněla pálivým kořením a já si k ní čichala pokaždé, když jsem ráno plná pocitů osamělosti sama srkala svůj čaj a odcházela do práce.

Jak to všechno začalo

Bylo nebylo, asi tak před pěti lety si Kumako vydělávala na studium jako recepční v hotelu Národní dům. Toho léta to byly dvě práce, přes den osm hodin na katedře a 12 hodin na noční v hotelu. Během těchto nočních služeb měla Kumako pod pultem otevřenou na střídačku japonskou nebo čínskou učebnici. Ač se snažila vyhnout  příliš důvěrnému hovoru s hosty, nemohla si nevšimnout, že toho dne je v hotelu ubytován Japonec z Hokkaida. "Nebudu se s ním bavit," řekla si, "to bych se ho už nezbavila." Předchozí zkušenosti s japonskými hosty, na které mluvila japonsky totiž byly takové. I když se nedalo říct, že nepříjemné. Většinou to skončilo celonočním povídáním si a společnými fotografiemi. Já ale měla tento večer pod stolem rozevřenou knížku, kterou jsem se chystala číst.

Když ten večer onen Japonec sešel ze svého pokoje, lehce mě šokoval a zaujal. Japonci si obyčejně potrpí na značkové oblečení, o jehož stylu se však dá značně pochybovat. Tenhle seveřan měl na sobě rozedrané třičtvrteční kalhoty, a na hlavě na blond odbarvený účes podivného stylu - s ocáskem vzadu. Byl na Japonce značně vysoký a neměl příliš zdravé zuby, to je ale v  Japonsku spíš normální, móda estetiky úsměvu tam zjevně nedorazila. Křivé zuby bývají dokonce občas považovány za roztomilé. Navíc jsem si na jeho rukou všimla boláků, které jsem považovala za vpichy injekčních stříkaček.

Zeptal se mě lámanou angličtinou, kde je nejbližší večerka, snažila jsem se mu to ukázat na mapě, ale zde zjevně selhával  asijský nesmysl pro orientaci v mapách. Během vysvětlování se mi podařilo do angličtiny vmíchat pár japonských slov...Což upoutalo cizincovu pozornost. Začala inkvizice...Naštěstí se za mnou stavil z tréningu A. a povedeného japonského pankáče doprovodil do večerky. Po cestě si psali, protože čínským znakům Japoncec rozuměl. A. za odměnu dostal bílý šátek potištěný znaky. Slovo dalo slovo a druhý den  jsme se domluvili na tom, že spolu zajdeme všichni tři do čajovny. Velice mě totiž bavilo pozorovat ve zdejší Dobré čajovně, jak jsou čajovníci z Japonců nervózní a snaží se jim zavděčit. Naposledy kamarádce Hitomi naservírovali hodžiču na podnose, který se používá pouze na nový rok. V čajovně se objednávala pro Japonce vodní dýmka, byl totiž kuřák. Zpola šeptem se mě ptal, jestli je v ní marihuana a tvářil se, jako by mu to vůbec nevadilo, kdyby byla. To byl další šok. Můj bývalý to slovo nedokázal ani pořádně vyslovit, ale s jistotou věděl, že je to velice nebezpečná droga. Většina Japonců, se kterými jsem se setkala naprosto věří tomu, co se jim řekne, bez pochybností a vlastních zkušeností. Tak se stalo že jistý japonský učitel v Olomouci má své velmi originální názory přesně stejné, jako jsou velmi originální názory jiného učitele v Brně. 

Kouhei narazil v Olomouci na jeden téměř neřešitelný problém - chtěl si na poště koupit sadu Českých známek všech hodnot, lépe řečeno, chtěl ji koupit své přítelkyni. Čeští státní zaměstnanci ale zdá se nemluví anglicky, natož jinými jazyky, tak jsem pro něj vyrobila kartičky, na jejichž jedné straně byl vytoužený obsah napsán česky a na druhé Japonsky. To pomohlo.

Dozvěděli jsme se, že Kouheiova, tak se totiž ten Japonec jmenoval, příští štace je překvapivě nikoli Praha, ale Tábor, ve kterém shodou okolností bydlel Martin. A tak byl Japonec odeslán se slovy "Toho si nemůžeš splést, je to blonďatý pankáč." Martinovi do Tábora. 

Kaneyasu - I´m cheap (fráze, kterou se představoval), se s námi rozloučil, proběhla výměna darů a odjechal s tím, že se za rok snad vrátí i se svou slečnou. Na rozloučenou mi ještě zapěl jednu enku a dal mi poslechnout nahrávku své grindmetalové kapely Idiocy of Grotesque. Jak jsem se později dozvěděla, jeho původní destinací bylo Finsko, uvázl však u nás, a do Finska se dosud nepodíval.

Proč tenhle blog vůbec píšu

Po svém návratu z Číny a z první cesty do Japonska jsem se rozhodla, že už jsem unavená tím, každému osobně vyprávět své zážitky a že by možná nebylo marné, založit si blog, aby si ti, které to zajímá, mohli sami počíst co s e se mnou děje a jaké jsou mé dojmy z tohoto japonského ostrova.
Sebou si beru minimum věcí, zbytek vyplním dary: za úkol mám dovézt alespoň 3 flašky piva - černého Kozla, snad jediné pivo, které se u nás neprodává v plechovce. Co se mi kromě něj ještě vejde do krosny, to teprv uvidím. Pro dětičky suvenýry s krtečkem, studentskou pečeť, něco také pro budoucí tchýni...
Pozor!!! Telefon si neberu, případní zájemci dostanou kontakt přímo na Kouheye.
Taky bych chtěla varovat: při psaní si nebudu brát žádné servítky, takže jste-li osoba, kterou lze snadno šokovat, ve čtení nepokračujte...