Drobné i větší rozdíly

Při každodenním životě v Japonsku člověk naráží na mnohé rozdíly, některé z nich jsou do očí bijící, jiné jsou nenápadné. První čeho jsem si všimla je to že asijské nebe je jaksi širší, bude to nejspíš tím, že většina místních budov není vyšší než dvě patra, máte proto neustále pocit jakési rozlehlosti. Nebe na Hokkaidu je v noci taky velmi jasné, jsou vidět opravdu všechny viditelné hvězdy a dost často i souhvězdí, která najdete na hvězdných mapách, ale u nás je pouhým okem neuvidíte. Tento fakt mě velice překvapil, netuším, čím by to mohlo být, že by tady byl vzduch čistší než u nás?
Na každém rohu jsou tu parky a v těch parcích, světe div se, si hrají děti. Děti různého věku, hrají karty, baseball, nebo něco jiného. U nás, mám ten pocit, většina dětí od věku sedmi let sedí jen doma u počítače. Velká část Japonců také doma počítače ani nemá. Hrají-li hry, tak nejčastěji na gameboyích, v herních centrech nebo videohry.
Co se týče domácnosti, japonská okna jsou stejně jako většina dveří posuvná, tady na Hokkaidu jsou dvoje, jinde v Japonsku většinou jen s jedním sklem.
Toalety se liší podle druhu zařízení, téměř všude jsou však ekologické - to znamená, že na splachovací nádržce je malé umyvadlo, ve kterém si předtím, než spláchnete můžete umýt ruce, voda se tak využije dvakrát. Veřejné záchodky jsou většinou zdarma, někdy turecké a někdy sedací s bidetem. V druhém případě nikdy nechybí vyhřívané prkénko, knoflík na mytí zepředu, mytí zezadu, zvuk splachované vody, pro ty, co nechtějí, aby ostatní slyšeli zvuk šplouchání jejich produktů. Na záchodcích je taky zvláštní přípravek, kterým z ohleduplnosti předtím, než záchodek opustíte otřete prkénko.

Už zde jezdí taxíky na hybridní pohon, takzvané ekotaxi.
ATM našeho typu zde není moc rozšířené, nejčastěji jsou bankomaty umístěny přímo ve večerkách.
U nás se říká, že jsou Japonci hrozní workoholici, nějak se mi to nezdá. Jaksi častěji paří a popíjejí a pracují-li, dělá práci jednoho člověka u nás ve většině případů hned několik lidí. Dnes ráno jsem v televizi viděla, různě maskované polštáře pro lidi, kteří jdou po pařbě do práce. Jeden z nich byl maskován v šanonu, druhý byl takový návlek na obě ruce, když spíte na složených rukou :)
Vejdete-li do obchodu, nikdy vás nezapomenou zaměstnanci přivítat, při přebíraní peněz vždy nahlas řeknou kolik převzali a kolik vrací a zase se s vámi nahlas rozloučí. Podobně je to v restauracích, kdy se s vámi vítají a loučí vždy všichni zaměstnanci. Někdy to člověka až otravuje. V jedné z nich například pokaždé, když někdo odcházel řvali všichni zaměstnanci "Okyakusan happy!" Jakousi podivnou japonsko-anglickou verzi sousloví, ať je zákazník spokojen. V japonských restauracích si buďto při vchodu koupíte jakousi stravenku s tím, co chcete jíst (automat při vchodu) a tu potom jen předáte, nebo platíte u kasy při odchodu, číšník většinou nekasíruje, i když jsou i takové případy.
Japonci jsou televizní maniaci. První co Kouhey ráno po probuzení udělá, je to, že zapne televizi. Prý se chce dívat na zprávy, obsahem těchto zpráv jsou ale většinou drby o celebritách a reakce jiných, ve studiu přítomných celebrit na ně. Filmy a podobně zde v televizi moc neuvidíte. Kouhey přitom hraje hry na mobilu, čte si nebo si dokonce i pouští hudbu, to mě trochu irituje. Taky vzhledem k tomu, že mě pořád napomíná, abych kvůli účtům za elektřinu vytahovala počítač který ani neběží ze zásuvky a přitom pořád běží televize. Pamatuju si, že v Tokiu to bylo jinak, tam běžely na lokálních stanicích často zajímavé dokumenty. Zde jsou nejzajímavější většinou reportáže o vraždách a uprchlých zvířatech, respektive o nově nalezených hnízdech radiace v Tokiu. Jinak je nejčastějším obsahem místního vysílání jídlo.
Za dobu co jsem v Sapporu se v okolí města objevilo několik medvědů, kteří kvůli teplému podzimu vyjímečně nešli spát a hledají si potravu v blízkosti lidských příbytků. Nedávno pravděpodobně sežrali jednu více než sedmdesátiletou houbařku, která se z hub tři dny nevrátila. Do města také utíkají lišky, jeleni a divoká prasata. Občas prchají zvířata ze zoo. Není divu, zdejší zoo jsou většinou zoo staršího typu, takové, na které jsem byla zvyklá jako dítě s mini výběhy a vystresovanými zvířaty.
Včera jsme byli na velké ochutnávkové výstavě čajů, kterou pořádala firma Lupicia. Byla jsem docela zvědavá, co to bude a lehce se těšila na ochutnávku více než 100 druhů čaje. Bohužel, byli tam jen tři čínské, asi 6 indických, tři japonské a to žádná mača, zbytek byly čaje ochucené. Ale i tak jsem byla ráda, že jsme si mohli koupit docela dobrý a levný pu-erh, který tady jinak není v obchodech moc dobrý, i když se prodává, většinou je velice slabý a nemá tu správnou pu-erhovou zatuchlou chuť. Dostali jsme taky při příchodu sušenky jako ochutnávku a při odchodu dvě plechovčičky na čaj.
Když už jsem u těch čajů, v místních večerkách si můžete koupit studený či ohřátý zelený čaj, wulong, hodžiču, ryokuču, zázvorák, citrusový čaj či čaj s mlékem, a viděla jsem dokonce i masalu v krabičce!! Na obrázku je čaj s příchutí gyokura, ale v reálu docela zklamal...

Na tomhle obrázku je zase japonská verze našeho větrníku, chutná to dost podobně, chybí jen karamelový krém a poleva.
Na rozloučenou, jen ještě několik jídelních bizardit:

Suši s malými průhlednými rybičkami, co vypadají jako nějaké klíčky, světluškovými sépiemi (hotaru ika) nakládanými v sojovce, rybí ploutve, které si přímo pečete na grilu na stole a chobotnice, které čekají v kaitenzuši, až je někdo nakrájí na kousky...