Jak to všechno začalo

Bylo nebylo, asi tak před pěti lety si Kumako vydělávala na studium jako recepční v hotelu Národní dům. Toho léta to byly dvě práce, přes den osm hodin na katedře a 12 hodin na noční v hotelu. Během těchto nočních služeb měla Kumako pod pultem otevřenou na střídačku japonskou nebo čínskou učebnici. Ač se snažila vyhnout  příliš důvěrnému hovoru s hosty, nemohla si nevšimnout, že toho dne je v hotelu ubytován Japonec z Hokkaida. "Nebudu se s ním bavit," řekla si, "to bych se ho už nezbavila." Předchozí zkušenosti s japonskými hosty, na které mluvila japonsky totiž byly takové. I když se nedalo říct, že nepříjemné. Většinou to skončilo celonočním povídáním si a společnými fotografiemi. Já ale měla tento večer pod stolem rozevřenou knížku, kterou jsem se chystala číst.

Když ten večer onen Japonec sešel ze svého pokoje, lehce mě šokoval a zaujal. Japonci si obyčejně potrpí na značkové oblečení, o jehož stylu se však dá značně pochybovat. Tenhle seveřan měl na sobě rozedrané třičtvrteční kalhoty, a na hlavě na blond odbarvený účes podivného stylu - s ocáskem vzadu. Byl na Japonce značně vysoký a neměl příliš zdravé zuby, to je ale v  Japonsku spíš normální, móda estetiky úsměvu tam zjevně nedorazila. Křivé zuby bývají dokonce občas považovány za roztomilé. Navíc jsem si na jeho rukou všimla boláků, které jsem považovala za vpichy injekčních stříkaček.

Zeptal se mě lámanou angličtinou, kde je nejbližší večerka, snažila jsem se mu to ukázat na mapě, ale zde zjevně selhával  asijský nesmysl pro orientaci v mapách. Během vysvětlování se mi podařilo do angličtiny vmíchat pár japonských slov...Což upoutalo cizincovu pozornost. Začala inkvizice...Naštěstí se za mnou stavil z tréningu A. a povedeného japonského pankáče doprovodil do večerky. Po cestě si psali, protože čínským znakům Japoncec rozuměl. A. za odměnu dostal bílý šátek potištěný znaky. Slovo dalo slovo a druhý den  jsme se domluvili na tom, že spolu zajdeme všichni tři do čajovny. Velice mě totiž bavilo pozorovat ve zdejší Dobré čajovně, jak jsou čajovníci z Japonců nervózní a snaží se jim zavděčit. Naposledy kamarádce Hitomi naservírovali hodžiču na podnose, který se používá pouze na nový rok. V čajovně se objednávala pro Japonce vodní dýmka, byl totiž kuřák. Zpola šeptem se mě ptal, jestli je v ní marihuana a tvářil se, jako by mu to vůbec nevadilo, kdyby byla. To byl další šok. Můj bývalý to slovo nedokázal ani pořádně vyslovit, ale s jistotou věděl, že je to velice nebezpečná droga. Většina Japonců, se kterými jsem se setkala naprosto věří tomu, co se jim řekne, bez pochybností a vlastních zkušeností. Tak se stalo že jistý japonský učitel v Olomouci má své velmi originální názory přesně stejné, jako jsou velmi originální názory jiného učitele v Brně. 

Kouhei narazil v Olomouci na jeden téměř neřešitelný problém - chtěl si na poště koupit sadu Českých známek všech hodnot, lépe řečeno, chtěl ji koupit své přítelkyni. Čeští státní zaměstnanci ale zdá se nemluví anglicky, natož jinými jazyky, tak jsem pro něj vyrobila kartičky, na jejichž jedné straně byl vytoužený obsah napsán česky a na druhé Japonsky. To pomohlo.

Dozvěděli jsme se, že Kouheiova, tak se totiž ten Japonec jmenoval, příští štace je překvapivě nikoli Praha, ale Tábor, ve kterém shodou okolností bydlel Martin. A tak byl Japonec odeslán se slovy "Toho si nemůžeš splést, je to blonďatý pankáč." Martinovi do Tábora. 

Kaneyasu - I´m cheap (fráze, kterou se představoval), se s námi rozloučil, proběhla výměna darů a odjechal s tím, že se za rok snad vrátí i se svou slečnou. Na rozloučenou mi ještě zapěl jednu enku a dal mi poslechnout nahrávku své grindmetalové kapely Idiocy of Grotesque. Jak jsem se později dozvěděla, jeho původní destinací bylo Finsko, uvázl však u nás, a do Finska se dosud nepodíval.