Hodlám psát o své druhé polovině, o člověku jež mě někdy děsí tím, že si s ním připadám jako bych se dívala do zrcadla. Bohužel hlavně ve chvílích, kdy žárlí, nebo když se rozčílí.
Je 180 cm vysoký a rozložitý medvědoidní chlap, působí občas jako nějaký frajer nebo motorkář, vždyť taky "zpíval" v grind metalové kapele. Tento jeho výzor narušují jen brýle, čočky nosit nemůže. Ač se správně jmenuje Kouhei preferuje přepis Kouhey. Kamkoli se hne, nosí sebou své dva hlavní průvodce. Bílého plyšového medvěda jménem Náčan a fotografii svého zemřelého kamaráda. Náhoda či osud tomu chtěl, že můj postelový medvěd, který se mnou cestoval i do Ameriky je taky lední. Náčan ale není hračka, Načan je jeho syn, Náčan žije. Kdyby jste se k Náčanovi chovali ošklivě, pravděpodobně pár schytáte, nebo se na vás přinejmenším bude koukat ošklivě.
Kouheiův zemřelý kamarád má přezdívku Džidži, zabil se na motorce, občas mu Kouhey k fotografii přistaví sklenici vody, kdyby měl žízeň. Kousek od fotky taky stává malá soška Buddhy. Kouhey je buddhista i když nijak bigotní, jeho starší bratr, kterého nemá rád je dokonce buddhistický kněz ničirenovské sekty.
Kouhei dřív hodně kouřil, má ale vůli natolik pevnou, že úplně přestal, pravděpodobně to taky nedělalo dobře jeho astmatu. Když přestal kouřit začal tloustnout, podezřívám ho, že si cigarety vynahrazuje různými bonbónky a jinými sladkostmi. Kouhey rád jí a vaří, prý za to může jeho maminka, která vařila samé dobroty, takže byl coby chlapec značně vykrmený.
Kouhey kdysi dělal řeckořímský zápas, jeho snem bylo, stát se maskovaným zápasníkem z jižní Ameriky. Bohužel si ale zranil záda a koleno. Od té doby je lehce přihrblý, přesná podoba jeho syna Náčana.
Kouhey byl bohaté miminko, jeho otec byl ředitelem hotelu, Kouheyova matka se však rozvedla a zůstala na své dva syny sama. Kouhey prý byl trápen hlavně svým starším bratrem, který na něj všechno sváděl, dostal potom ještě i od matky, ve škole ho šikanovali kvůli jeho tloušťce. Začal se proti tomu bránit tak, že začal sám šikanovat jiné a taky se vytvořil image třídního klauna, dostal přezdívku japonský Jackass. Jeho humor je totiž značně kanadského stylu.
S maminkou se donedávna odmítal vídat. Napravil to až letos v zimě. Jeho maminka pravděpodobně brzy přijde o zrak, to je také jedním z důvodů, proč jedu do Japonska, Kouhey chce, aby mě viděla.
Kouhey není hloupý, jen strašně vzdorovitý, učit angličtinu se nechtěl, protože ji nesnáší, chce ke všemu své tempo, svůj přístup, nechce dělat nikdy nic, co by mu někdo přikazoval. Učil se překvapivě finsky, ke svému učiteli chová velkou úctu, je to prý člověk vážný, s komediálním jádrem, které však ukazuje jen svým zcela nejbližším. Jednu lahev Kozla vezu jako dárek také pro tohoto učitele.
Kouhey rád k věcem čichá, občas si kupuje voňavky jen tak pro sebe, každou má spojenou s nějakým obdobím. O mě tvrdí, že na rozdíl od většiny evropanů nemám vůni, což je mu příjemné. To je věc, kterou mi nevíme, ale asiatům evropané dost smrdí a to včetně žen. Nevím čím je to způsobeno, možná tím, že jíme víc masa a míň se koupeme? Rozhodně je to ale tak. Kouheyovi konkrétně smrdí i naše deodoranty.
Kouhey hraje mádžang a byl dřív závislý na hraní pačinka. S tím ale přestal, s mádžangem ne. Kouhey má trochu rasistické názory, konkrétně nesnáší Francouze, Američany a Číňany, prý jsou nevychovaní. Proto se rozčiluje, kdykoli aplikuji či srovnávám čínštinu a japonštinu. Já mu odporuji tím, že přece Japonci čínské písmo přejali a proč si myslí že se mu říká kandži (oficiální etymologie to odvozuje od etnických číňanů - Chanů, Japonci to zkomolili). Na to mi odpověděl, že je to mužské písmo. Tím mě zaskočil, jeho argumentace by mohla být částečně správná, japonské slabičné abecedy opravdu vymyslely ženy, a muži psali čínským znakovým písmem, navíc slovo chan má také význam muž. Tahle fakta ale většina Japonců nezná. Kouhey znaky miluje, umí napsat téměř všechna slova, jež se běžně píší hiraganou ve znacích, rád používá také znakové hříčky. Navíc má pěkný rukopis. Zkrátka se vyzná. Rád si hraje se slovy. Bohužel většinu jeho slovních hříček já neocením. Často jsou však značně infantilní. Například jméno Ruského stínového prezidenta se čte japonsky Pučin, což si Kouhey upravil na složeninu slov puu (citoslovce prdění) a čin (mužské přirození). Většina Japonců však tohle jméno nezná a tak se nezasměje. Našeho spolubydlícího v Radotíně také překřtil, jméno Jirka, vyslovuje jako Iruka, což je japonsky delfín, Jirka se však bránil, že není žádný delfín, Kouhey složil finskou záporku en a japonskou zkomoleninu anglického slova dorufin a vznikl mu Endorfin. Když jsem mu ukazovala svoje v Číně zakoupené fejkové tričko Puma, na kterém bylo napsáno Puman málem se udusil smíchy (ano opět puu a manko). Popravdě já si ho koupila z podobného důvodu ale etymologii jsem v duchu skládala z čínské záporky bu a první slabiky slova manyi, spokojenost.
Kouhey občas překvapí i jinak znalostí cizích jazyků, jednou mi v Japonsku ukazoval náhrobek a říkal že je to kenotaf...slovo které nezná ani většina Čechů. Tajemstvím úspěchu jsou v tomto případě názvy metalových kapel, které si s oblibou volí cizí a nesrozumitelná slova, on si je dohledává (mimochodem v Ostravě prý působí metalová kapela Hibakuša - slovo označující japonsky osobu, která přežila výbuch atomové bomby). Poslední šok mi Kouhey způsobil v létě, kdy jsme cestou na vídeňské letiště hráli na nových dotykových displayích sudoku. Kouhey, který se vždy, když zmíním čínštinu rozčiluje, najednou začal číst číslice čínsky, vrhla jsem na něj udivený pohled...bylo to díky tomu že čínské čtení čísel a světových stran blízké dnešní čínštině se používá při mádžangu.
Žádné komentáře:
Okomentovat