Rozhodnutí

Následující řádky se mi nepíšou nijak lehce, snažila jsem se tehdy neublížit nikomu a místo toho jsem ublížila všem, včetně sebe samotné.
Asi za dva roky se Kumako s A. ocitli ve velké strašidelné vile v Radotíně nedaleko od Prahy. Hledání práce v Praze je o poznání jednodušší než v Olomouci, a tak si A. našel práci v pražské čajovně a Kumako, jak jinak opět v hotelu. Hned první pracovní den se na lačno opila, odjela metrem neznámo kam a dostala záchvat pláče. Sebelítost nad tím, že se musí stále uchylovat k této "intelektuální prostituci" v hotelových službách. A. mě tehdy zachránil, můj záchvat pláče ale považoval za důkaz toho, že mě někdo zdrogoval a zneužil. Tentokrát jsem intelektuálně prostituovala v hotelu o poznání lepším, než byl ten olomoucký. Nedaleko od něj byl dům, kde část života žil Dr. František Lexa, gymnaziální profesor a překladatel z egyptštiny, můj velký idol, jehož foto jsem kdysi mívala nad stolem, o pár kroků dál pak stojí gotický kostel na Karlově, ve kterém provázel muž s kadencí, kterou Kumako v češtině ještě neslyšela. Přímo naproti hotelu pak bylo rádio Frekvence 1.
Nějakou dobu vegetovali, bojovali s duchy a prvorepublikovým zařízením a pak se najednou ozval Kouhei, že přijede. Slečna se s ním rozešla, takže sám, tentokrát si vyhradil víc času."Naše" vila byla opravdu velká, tak jsem mu napsala, že by neměl být problém, kdyby chtěl zůstat ten měsíc v Radotíně.
Kouhei přijel, dovezl tunu japonského jídla a ubytoval se na gauči v salonu. Rozhodl se, že nám naši laskavost nějak oplatí, a tak prý bude celou dobu vařit. A vařil. Vstával se mnou v 6 hodin ráno do práce a pekl mi tousty, zatímco A. spokojeně chrupkal. Když jsem se vrátila, měla jsem na stole teplou večeři. Nádobí jsme umývali spolu a hodně si povídali. A. běhal po tréninzích. Kouhey se rozhodl, že vylepší mou japonštinu, ač jsem už na jedno doučování v Praze chodila. Já jsem se za to snažila naučit jej česky. Má talent na výslovnost ř. Nejradši jsem jej nechala říkat větu: "Jsem zvíře." pod záminkou tréningu tohoto písmene. H mu nešlo, dodnes největší problém pro něj je říct mám hlad, řekne vždy "flat". Shodou okolností, jsem v tu chvíli psala seminární práci o japonském slangu, a při té příležitosti jsem zjistila, že mám na dosah experta na slovo vzatého, který dělal profesionálního řidiče, projel celé Japonsko a rád se díval na filmy o jakuze. Zkrátka a dobře začalo mi s ním být velmi dobře, hlavně byl se mnou, zatímco byl A. jinde. Jednoho rána jsem Kouheie doprovodila na vlak do Chebu, kam si plánoval výlet. Slunce svítilo, koupili jsme si čerstvé rohlíčky a kafe z automatu a mžourali do jeho podzimních paprsků. Bylo mi dobře jak už dlouho ne, sama nevím proč. A tak se stalo, že když jsem Kouheie posadila do jeho kupé, mávla jsem mu a vlepila mu rychlou pusu. Tak nějak bez přemýšlení o tom, jaké takové chování bude mít na Japonce vliv. A mělo, Kouhei ztuhnul, zdálo se, že si kvůli tomu výlet do Chebu vůbec neužil, pořád přemýšlel nad tím co to mělo znamenat. Znamenalo to to, že jsem se do něj proti své vůli zamilovala. 
Co ale s tím, A. je fajn kluk, hodně mi pomohl a rozhodně to se mnou neměl jednoduché, ale už od toho léta to začlo nějak skřípat, alespoň z mé strany. Uvědomila jsem si, že A. je tvor spíše charakteru rostlinného, vegetuje tak nějak bez odezvy, Kouhei byl naopak tvor charakteru živočišného, taková moderní podoba postav, které ztvárnil Mifune Toshiro a to včetně gest, názorů a obhroublého jazyka. A. byl jedináček, kterého dodnes rodiče rozmazlují, Kouhei stejně jako já žije od svých 17 let sám. 
Jednoho večera jsme se všichni tři dívali na Kurosawovo zpracování Dostojevského Idiota. Film byl shodou okolností přesunut na Hokkaido, v roli "Rogožina" Mifune. Tehdy mi to docvaklo...A. je Myškin, Kouhei je Rogožin, ale já jsem nějaká podivná Nastasja Filipovna, která má slabost pro Rogožina.
Jak z toho ven? Dopadlo to tak, že jsem Kouheiovi řekla, že jej sice mám ráda, ale Adama neopustím, do chvíle, než se mu začne líbit jiná slečna. On mi na to řekl, že kdyby se A. někdo jiný líbil, že se mu mám určitě ozvat. A. jsem řekla, že se mi líbí Kouhei, a ať je hodně se mnou a je na mě hodný, aby mě to přešlo.
Podivná věc se stala, když do Prahy přijela jedna z mých nejmilejších kamarádek Barka. Barka studovala na výměnném pobytu ve Finsku, mohly by si s Kouheiem povídat o Finsku, řekla jsem si. A taky že jo, povídali si, ani nevím jak. Oba ve vší upřímnosti nebyli nijak plynní v angličtině. Tak nějak mi přišlo, že Barce se Kouhei zamlouvá víc než A. Barka byla v té době přísný vegetarián a tak Kouhei vařil vegetariánské jídlo speciálně pro ni. Dochutil ho japonskou sojovkou značky Kikoman. Bohužel, vytvořil tak svou přezdívku, Barka mu od té doby jinak než Kikoman neřekla. Nutno poznamenat, že ve slabice man slyší znalec vulgarit Kouhei zkráceninu slova manko, což je japonský výraz pro dámské přirození. Proto ho to velice rozčilovalo. Při loučení, kdy Barka potřásla Kouheiovi rukou se slovy: "It was nice to meet you Kikoman" a rychle zmizela za brankou metra, vypadal, že by ji radši zbil a křičel za ní "Shut up you bitch!" Při čemž jsem se já na jejich účet velice bavila.
Kéž by byla ale Kumako natolik silná, aby dokázala občas nedržet Kouheie pod stolem za ruku, aby nepřistoupila na jeho hru, kdy vyžadoval pokaždé, když správně vyskloňuje české podstatné a přídavné jméno za odměnu polibek (bláhově jsem si myslela, že to nezvládne), a aby ráno kdy Kouhei odlítal alespoň nebrečela. Tehdy v tom nebyla sama, slzy jak hrachy se koulely i po Kouheyově tváři, omlouval to ale slovy, že si tam asi musel vetřít wasabi. A. se na to musel dívat.
Těsně před odletem se stala věc, která můj dojem z Kouheie ještě prohloubila. V Praze jsem v té době měla ještě jednoho japonského kamaráda T.. Studentíka se snem založit si v Praze hostel. T. bydlel na Žižkově, tím pádem kousek od Florence, odkud Kouhei odjížděl. Nabídl tedy Kouheiovi, že si u něj může nechat zavazadla a před odjezdem si je vyzvednout. Půl hodiny před odjezdem jsme naklusali k T. bytu, pro zavazadla. T. nikde, telefony nebral. Jeho byt byl zamčený, na zvonění nikdo nereagoval. A. se pokusil dveře vyrazit. Marně. Rozhodli jsme se, že Kouheie doprovodíme bez zavazadel a zavazadla za ním pošleme.Pas a letenku měl naštěstí u sebe. V tu chvíli jsem byla na T. rozezlena na nejvyšší možnou míru. Na cestě k nádraží jsme ho potkali, plakal a běžel k sobě do bytu, zavazadla dotáhl na poslední chvíli. T. byl na mol, ztratil své klíče a mobil, jeho domácí byla na mol, nechtěla mu půjčit klíče svoje, musel jí uhodit...V slzách se nejzdvořilejším keigem (zdvořilou japonštinou) Kouheiovi omlouval a učinil nejhlubší poklonu, kterou jsem na živo viděla, v podstatě se mu plazil u nohou. Kouhei jej s medvědím výrazem zvedl a objal se slovy, že se nic nestalo, věděl že T. je opilý a mírně hysterický. Nicméně to bylo moc hezké gesto. K až do té chvíle mumlal že to je znamení, že nemá odjíždět, ale já jej chtěla za každou cenu vyexpedovat.Abych měla klid, a nemusela už řešit žádné dilema.
Kouhei odjel, den předtím mi dal první květinu, kterou jsem kdy od muže jiného než můj táta dostala. Byla to krásná bílá frézie a kvetla celý měsíc, voněla pálivým kořením a já si k ní čichala pokaždé, když jsem ráno plná pocitů osamělosti sama srkala svůj čaj a odcházela do práce.