Chtěl nám koupit něco zajímavého a tak koupil placatici s alkoholem, ve kterém jsou namíchané všechny alkoholy a v Japonsku se mu přezdívá šampón. Odmítla jsem ho ochutnat. O kousek dál, byla prodavačka tradičního japonského sekaného ledu, který se polívá sirupem s různými příchutěmi, je to takový předek zmrzliny. Kouhei si misku koupil a polil ji "šampónem", měl velkou legraci z toho, že ten led vypadá, jako by se na něj někdo vyčural. Odmítla jsem ochutnat. Mluvila jsem zásadně anglicky, z ohleduplnosti k A., který v naší skupině jediný japonsky nemluvil. To Kouheie naštvalo a přestal se se mnou bavit. O něco později jsme seděli na nejdražším pivu, které jsem v životě pila, ve snad jediné venkovní zahrádce v centru Tokia. Neodolala jsem, a zase vzala pod stolem Kouheie za ruku. V tu chvíli dostal T. nápad, že se všichni vyfotíme. Fotografie zachycuje šklebícího se Kouheie, který se snaží zakrýt své lítostivé pocity, vypočítavě a lascivně se tvářící Kumako a nic netušící usmívající se tváře A.,T. a jeho nové slečny Akari.
Večer jsme završili návštěvou sukijaki restaurace, kde Kumako odmítla nejen ochutnat, ale i se vůbec podívat tím směrem, protože to jídlo vypadalo jako zvratky. Tomu se A. s Kouheiem srdečně bratrsky smáli a Kumako tím škádlili. Večer, když jsme se rozjeli každý do svých obydlí, loučili jsme se po způsobu T., který žil nějakou dobu v Itálii a Francii a byl kontaktní, objetím. Kouhei mě ale objímal nějak dlouho a do ucha mi zašeptal, že jsem mu chyběla.
Následoval výlet do destinace, kterou Kouhei předtím doporučil: do u nás slavného Nagana. Jeli jsme vypůjčeným autem, T. se s Kouheiem střídali u řízení a vesele švadronili japonštinou, které jsem nerozuměla, o věcech, které jsem neznala. Já se zatím vzadu, ze zásady a naštvaná, že nerozumím, bavila s Akari a A. anglicky. Kouhei na mě občas vrhl pohled ve zpětném zrcátku a ukazoval mi "symbol" - vztyčený prostředník, protože jsem držela A. za ruku. Do vzdáleného Nagana jsme dojeli k večeru a započali návštěvou snad nejslavnějšího chrámu Zenkódži, odkud se na japonský nový rok ozývá zvonění, které přenáší televize do celé země. V hlavní hale je socha Buddhy, kterou Japonci hladí na místech, těla po jejichž uzdravení touží. Socha je dřevěná a má úplně vyhlazené oči. Kouhei pohladil její hlavu a vysvětloval, že je to proto, že je blbec. Potom mi chrám chtěl ukázat a povídat mi o něm spoustu zajímavostí, já ho místo toho poprosila, aby mě s A. vyfotil. Koupil mě a Adamovi místní specialitu - sladkou palačinkoidní věc s ankem, pastou z červených fazolí, která byla překvapivě dobrá a kochal se při tom pohledem na mou spokojenou tvář. Nevím co se stalo potom, ale začal mě úplně ignorovat. Prý byl naštvaný, pochopitelně. Chtěli jsme zajít na slavné pohankové nudle, on byl vždy deset kroků před skupinou. Tvářil se naštvaně, byl unavený, sedl si na betonový květináč a pouliční osvětlení vykouzlilo na jeho zádech přesně rozlišitelnou siluetu tulipánových květů, které v květináči kvetly. Musela jsem obdivovat, jak je i ve svém hněvu estetický a ani o tom neví. V nudlárně Kouhei usnul. Byl vyčerpán celodenním řízením. Bojovala jsem z touhou položit si jeho unavenou hlavu na klín a pohladit ho. Když se probudil, řekl, že jde s kamarády pít. Chtěla jsem jít taky, ale řekl, že chce být sám. Dost mě to vzalo, koupila jsem si ve večerce krabičku místního silného a levného alkoholu Onigoroshi "Zabijáka čertů", který vypadá jako naše Fruko včetně slámky a byl dost nechutný, vypít se mi ho nepodařilo, opít se tím pádem taky ne. Noc jsme strávili s A. v internetové kavárně. Snídani si dali v místním McDonalds, protože to bylo jediné otevřené místo. Kumako začalo bolet v krku, aby nechrchlala na své okolí, koupila si růžovou roušku. Aby nebylo vidět, že se moc nevyspala, nasadila si černé brýle. Stala se z ní nepovedená kopie Michaela Jacksona.
Pokračovali jsme dál, do japonských Alp. V horách tam byl skanzen v jehož prostorách se nacházelo muzeum nindžů. Bylo to prostě úžasné místo. Vybral ho Kouhei. Má na zajímavá místa cit. Hlavní budova byl takový dům smíchu ve starojaponském provedení, falešné šódži, schodiště ukryté pod ohništěm, ve skříni a podobně. Cílem bylo tím domem vůbec projít. Na půdě byla výstava o tamní škole nindžutsu. V jedné místnosti byla podlaha sešikmená a na ní tatami, japonské bambusové rohože, umístěné vláknem tak, aby klouzaly. Všichni jsme byli po japonském způsobu v ponožkách a tak bylo vyběhnutí nahoru opravdu obtížné. Kouhei mě ignoroval a místo toho, co by normálně ukazoval mě, vše ukazoval A. Začala jsem žárlit. Používal pro nás dva dokonce hromadné označení A.tachi. (A.ovci) To mě dost štvalo. Kouhei s A. vyběhli společně nahoru a začali se stahovat dolů, přitom se smáli jak malí kluci, až se jim slzy kouleli po tvářích. To se mi líbilo, a chtěla jsem se připojit, jakmile jsem se však ke Kouheiovi jen přiblížila zvážněl a skončila všechna legrace.
Proč jen jsem nucena si vybrat? Vrací se mi snad to, že jsem dřív byla jednou ze dvou dívek, mezi kterými si muž vybíral? Chce snad osud způsobit, aby člověk pochopil každou situaci ze všech stran? Bylo mi z toho smutno...
Výlet jsme zakončili procházkou kolem jezera v horách, já s A. a tři Japonci napřed. V bambusových houštinách se válely zbytky sněhu, ač byl květen, z bahna na nás vystrkovali své hlavičky ďáblíci bahenní. Nakonec jsme se slunili na blízké louce. T. se opíral o Akari, já o A., Kouhei byl sám.
Když jsme ho v Gunmě na cestě zpátky vysadili, ani jsem se s ním nerozloučila, mělo to být naše poslední setkání. V hlavě se mi honily myšlenky na to, co bych dělala, kdybych se rozhodla pro Kouheie, školu nemám dokončenou, on byl momentálně nezaměstnaný, jakou budoucnost by měl vztah hostesky a řidiče profesionála, ke kterýmžto profesím, bychom byli nejspíš odsouzeni? Ty myšlenky se mi vracely ještě na lodi do Číny, kde nám prozřetelnost nastražila do cesty dvě malé japonsko-čínské holčičky, se kterými jsem si na té dlouhé a nudné cestě hrála a povídala. Šokovaly mě tím, že nechtěly mluvit čínsky, ta mladší pětiletá mi dokonce řekla, že si musím víc cvičit japonštinu, tak budeme mluvit japonsky. Byly roztomilé, takový šikmooký cvrček by se mi líbil. Ale s A. by nezbývalo, než si adoptovat nějakého vietnamečka...A. měl z dětí klasicky psotník, umocněný ještě tím, že kolem něj běhaly a zpívaly mu "Henna ojisan dakara, henna ojisan..." (Protože je divnej strejda).
Žádné komentáře:
Okomentovat