První večer a první den Kumako

Kumako prošla celní kontrolou zcela bez problémů. Na letišti v Korejském Incheonu ji trochu trápil hlad, který vyřešila známá Vietnamka, která prodala svou večerku, a vezla zbytky jídla sebou, říkala, že to nezvládá sníst.
Celní kontola byla taky bez problémů, šest piv, ilegální salám a dokonce i kanabisový olej prošly. Dokonce ani celní poplatky nechtěli, ač je Kumako byla ochotná zaplatit.
Hvězdy na Hokkaidu jsou velice jasné a asijské nebe je velice široké a modré i v noci, mění se jen odstín. Při výstupu z letadla nám hráli hudbu z Miyazakiho filmů. Kumačan čekal u vchodu, na Kumako, vzal jí baťoh a prohlašoval že je lehký, za pár minut však otočil a rozhodl se, že finální část pojedeme taxíkem. Taxíkem jsem v Japonsku ještě nejela, stálo nás to asi 2000 yenů a málem i zavazadla. Taxikář byl zjevně mou přítomností natolik vyveden z míry, že když jsme vystoupili, ihned odjel, aniž bychom si z kufru mohli vzít má zavazadla. Kouhey se rozběhl a ujíždějící taxík dohonil a začal mu bušit na kapotu, protože řidič si našich zoufalých gest v zrcátku zřejmě nevšiml. Kouheyův úder na kapotu ho ale zastavil a zavazadla jsme nakonec dostali. Řidič se mu omlouval a Kouhey ho pěkně seřval. Kumako byla zase překvapená, nejdřív tím, jak umí Kouhey rychle běhat, i když by do něj neřekla, že umí běhat vůbec.
Zase na ni udělal dojem. Na pozdní večeři měla Kumako tři onigiri a čokoládku. Vlezla si do ofura a spala jak zabitá.


Druhého dne jsme s Kouheyem vyrazili Džidžimu na hrob. Po cestě jsem viděla zvláštní sérii šintoistické svatyně, kostela a buddhistického chrámu stojících za sebou.

Měly by to být Džidžiho narozeniny, kdyby neumřel. Obětovali jsme mu oyaki: pudinkem plněnou palačinku a černého kozla a hošiimo, sušené sladké brambory. Na hrobě stálo několik lahví Jacka Danielse, ty mu zjevně někdo obětoval už před námi. Když Džidži žil, vypil prý vždy jednu flašku na posezení. V japonských hrobech jsou úžasné otvíratelné přihrádky z kamene, ve kterých se schovávájí svíčky a zapalovače. Kouhey mi vykládal zvláštní historku kdysi mu Džidži přál na narozeniny, aby se Kouhey stal starším než je on sám. Kouhey mu tehdy řekl, že to nejde. Ale to, že se to stane, ale takhle krutým způsobem si nikdy nemyslel. Při odchodu od hrobu mi Kouhey chytil vážku. Ta mi potom chvíli seděla sama na ruce a nechtěla odletět. Počasí bylo krásné a bylo horko. Cestou zpět jsme se ještě stavili v sušárně. Kousky ryby na suši na Hokkaidu jsou větší než v Tokiu a Ósace. A tak se Kumako znemožnila, protože to vypadalo, jako, že neumí s hůlkama, pořád jí ty kousky suši padaly.
Cestou autobusem zpět mi Kouhei vysvětlil, že další zastávka se jmenuje konopné nádraží, protože se tam kdysi pěstovalo konopí jako droga pro celé poválečné Japonsko.

Večer nás ještě čekala večeře s kamarádkou, co dělá na místním informačním centru. Prý ji můžu oslovovat Saručan (Opička). Došlo i na hokkaidskou specialitu rybu zvanou hokke.  Jeden ze zaměstnanců restaurace se mě ptal, odkud jsem a jestli znám Nedvěda, a jiné otázky ohledně českého fotbalu. Zapomněla jsem, že při brouzdání v místních obchoďáku jsem objevila plzeň a knížku o víle Amálce.